Filmové vyprávění rozehrává vzpomínání dnes už staré paní Kyony na dalekou cestu, kterou museli v dětském věku podniknout s bratrem Adrielem. V šesti kapitolách oživuje příběh epizody jejich útěku z rodného města Novi Varna před razií vesnického pogromu, během něhož jsou zatčeni jejich rodiče. Kyoně vstupující do puberty a Adrielovi se podaří shodou okolností upláchnout a nastoupit na vlak do Stemetsvaru.

Bez prostředků i bez opory se ocitají v prostředí dětí ulice a nejrůznějších zlodějů, které vede Iskander, než jsou umístěni do spartánské rodiny na nucenou převýchovu v Basse-Bathélie. Na popud rebelující Kyony, která se odmítá podřídit přísnému domácímu dozoru, znovu utíkají, tentokrát do hustého, temného lesa.

Silná vánice načas rozdělí oba pronásledované sourozence, sestry se na zimu ujímá stará osamělá čarodějnice, která žije mezi vlky v lesní chalupě. Až na jaře se Kyona opět setkává s Adrielem v prostředí cirkusu, který pod velením Madame putuje pomalu k hranicím.

Pod šapitó pořádajícím cirkusová představení se skrývají další běženci. Krásné tanečnice spí v noci s okolními vojáky, aby tak vykupovaly pro nesourodé a svobodomyslné společenství trochu bezpečí a nerušený postup ke svobodě.

Dospívající Kyonu si zatím předchází lehkomyslný, ale i okouzlující mladík Erdewan. Oběma sourozencům jsou na stopě vojáci a zejména posluhovač režimu Jon Zuyld. Po dalším útěku jsou zadrženi a umístěni v horském táboře, kde se spolu znovu setkávají s Iskanderem.

Ten se uchází stejně jako Erdewan o Kyonu i vychází najevo, že je nejen volavkou pracující pro Jona Zuylda. Zároveň se snaží všem pomoci dostat se na svobodu, která se nachází už na druhé stráni válkou a nenávistí zničené země.

Kyona si uvědomuje, že na celé cestě putování za vytouženou svobodou musí platit velkou cenu - přichází postupně o své nejbližší, které má ráda…

La Traversée / Přes hranice je projekt celovečerního animovaného filmu, který se připravuje v mezinárodní koprodukci Francie, Německa a České republiky s účastí českých animátorů a filmařů v čele s talentovanou Lucií Sunkovou.

Film bude natáčen pomocí náročné techniky animace malby na skle, kterou proslavila sama režisérka připravovaného titulu a zároveň malířka Florence Miailhe.

Příběh je vzdáleně inspirovaný osudem autorčiny rodiny pocházející z oblasti židovských osad v někdejším Rusku. Sleduje dramatické cesty dvou dětí Kyony a jejího bratra Adriela, kteří utíkají přes půl světa před nenávistí

a pronásledováním represivního aparátu, představujícího prototyp totalitního režimu 20. století.

Scénář líčící jejich putování napsala přední francouzská scenáristka a literátka Marion Despleichanová. Podařilo se jí v něm stvořit na jedné straně citlivý i poutavý příběh o dospívání, který by přitom odrážel i osudy obětí lapených do osidel fašismu, holocaustu či komunismu. Může vzdáleně připomínat Dickensenova Olivera Twista i velké romány literatury 19. století.

Celek tvoří zároveň silné podobenství o člověku usilujícím o svobodu a naději, který musí obstát v těžkých, až nemožných zkouškách strastiplné cesty, jež k ní nakonec vede.

Když jste mluvila o skicáku vaší maminky, velmi nás to zaujalo. Můžete nám o něm říci trochu více – například kde a kdy jste ho našla?
Nejde tu pouze o jeden skicák. Moje maminka vždycky malovala. Stejně jako Kyona, hlavní hrdinka filmu. Z kreseb, které vytvořila v letech 1936 až 1944 (bylo jí mezi 13 až 20 roky), jsme vybrali ty, které odpovídají příběhu, který jsme vymýšleli. Malovala svoji rodinu, přátele, sousedy a místa, kterými prošla se svým mladším bratrem, když odešla během války ze zóny okupované do zóny svobodné. Tyto kresby pro mě byly inspirací při tvorbě postav k filmu.

Natáčení ve třech zemí muselo být velmi komplikované. Jak se Vám pracovalo v Praze? Ano, bylo obtížné animovat ve třech zemích najednou. Potom, co jsme vyrobili všechna pozadí ve francouzském Toulouse, jsme začali s animací právě v Praze. Bylo velmi dobře, že jsem byla na začátku osobně s českým týmem animátorek na místě, abych jim ukázala moji techniku a vysvětlila mé záměry. Zkušenost z práce v jiné zemi považuji za velmi obohacující a doufám, že tato zkušenost byla podobná i pro místní tým. Vždy jsem pracovala sama. Bylo skvělé vidět, jak se film postupně staví podle plánů jiných animátorek, jak se snaží vytěžit z mého světa maximum a do celého projektu vkládají svůj veškerý talent a energii. Z této společné práce si odnáším velmi dobré vzpomínky.

Scénář byl v průběhu let několikrát měněn, ale zůstává překvapivě velmi aktuální. Je to něco, na co jste při tvorbě myslela a těší vás to?
Za ta léta jsme scénář příliš nezměnili. Příběh se postupně upřesňoval. Stále více jsme se snažili najít podstatu toho, co jsme chtěli vyprávět. Ale od samého počátku, kdy jsme s Marií začaly příběh psát, chtěly jsme, aby film byl nadčasový. Chtěly jsme propojit velké migrace z počátku 20. století spolu s současnými ze 21. století. Toto téma již aktuální bylo, ale média o této problematice mluvila málo. Bohužel se situace pro migranty od té doby příliš nezměnila – ne-li se ještě víc zhoršila.

Jaké dostáváte první odezvy od diváků? Setkáváte se i s odmítnutím nebo nepochopením?
Veřejnost je obecně velmi dojatá tímto příběhem, který mluví o palčivé realitě. Prozatím jsem neobdržela žádnou negativní reakci. Může se však stát, že lidé, kteří by takovou reakci měli, film asi neviděli.

Už máte nápad na další film? Můžete nám už teď prozradit trochu víc?
Chci se vrátit ke krátkému filmu. Pracovat sama. Najít znovu svobodu, kterou mi tato práce dává. Půjde o film, který se celý bude odehrávat ve vodách řek, bazénech nebo mořích. Bude o plavci…